Nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR), přijaté v prosinci 2024 a účinné od srpna 2026, čelí právnímu odporu u Soudního dvora EU. Firmy z několika členských států podaly sedm žalob, v nichž požadují zrušení celého nařízení. Alternativně navrhují zrušení vybraných ustanovení – zejména článků 25 a 29 a přílohy V – s odkazem na nepřiměřenost, diskriminaci, nedostatečné odůvodnění a nesprávný právní základ.
Nařízení (EU) 2025/40 o obalech a obalových odpadech (PPWR) má být jedním z klíčových pilířů evropské strategie oběhového hospodářství. V platnost vstoupilo 11. února 2025 a začne se uplatňovat od 12. srpna 2026. Stanovuje jednotná pravidla pro obaly v celé EU – od omezení jednorázových plastových obalů až po podporu opakovaného použití a recyklace. Pro část průmyslu je však nová regulace podle žalobců příliš restriktivní a v rozporu s právem EU.
Dne 10. června 2025 bylo v Úředním věstníku EU zveřejněno sedm žalob směřujících proti PPWR. Podaly je firmy z Itálie, Německa, Francie, Španělska a Rumunska. Některé z nich podaly žalobu samostatně (Saier, ILIP, Ecoplastica, Raficon), jiné společně s dalšími podniky (Dynaplast, Jokey, Schütz).
Ve všech případech žalobci žádají zrušení celého nařízení PPWR. Pokud by Soudní dvůr tomuto návrhu nevyhověl, navrhují zrušení konkrétních ustanovení.
Napadená ustanovení se týkají především:
- článku 25, který stanovuje pravidla pro uvádění obalů na trh z hlediska formátu a použití,
- článku 29, který upravuje opětovné použití obalů a stanovuje minimální kvóty,
- přílohy V, která obsahuje seznam obalových formátů zakázaných pro konkrétní použití.
Mezi opakujícími se právními námitkami jsou:
- nesprávný právní základ: podle žalobců má PPWR převážně environmentální charakter, a proto měl být přijat na základě článku 192 SFEU (životní prostředí), nikoli článku 114 SFEU (vnitřní trh);
- porušení povinnosti odůvodnění: některé části nařízení, především článek 29 a příloha V, podle žalobců postrádají jakýkoli věcný, racionální či vědecký základ. Například zákaz konkrétních formátů obalů nebo povinnost dosažení 40 % opakovatelnosti nejsou podle nich řádně odůvodněny;
- porušení zásady proporcionality: dotčená ustanovení – zejména článek 29 – podle žalobců nepřiměřeně vyžadují, aby přepravní a prodejní obaly (např. plastové přepravky, kbelíky, kontejnery) byly od roku 2030 používány v režimu opětovného použití minimálně ve 40 % případů. Tvrdí, že tato povinnost není vhodná pro dosažení stanoveného cíle, opomíjí reálné logistické a hygienické překážky a mohla by být nahrazena mírnějšími opatřeními.
- diskriminace určitých obalových materiálů: podle žalobců představuje článek 25 spolu s přílohou V nepřiměřené a diskriminační omezení plastových obalů na jedno použití – včetně obalů pro čerstvé ovoce a zeleninu, skupinových obalů, jednorázového nádobí nebo hotelových toaletních potřeb. Srovnatelné formáty z jiných materiálů (např. papír nebo lepenka) přitom omezeny nejsou, aniž by Komise přesvědčivě doložila objektivní důvody pro takové rozdílné zacházení.
Soudní dvůr nyní posoudí, zda jsou návrhy důvodné. Může zrušit celé nařízení, jeho části, nebo žaloby zamítnout. Vzhledem k přímé použitelnosti nařízení ve všech členských státech by případné zrušení mělo okamžité dopady v celé EU.
Výsledek řízení může výrazně ovlivnit nejen obalový průmysl, ale i další legislativní návrhy související s klimatickou a oběhovou politikou EU. PPWR se tak může stát precedentem pro vymezení hranic mezi unijní environmentální ambicí a hospodářskou realitou průmyslu.
Foto – zdroj: Court of Justice of the European Union
Comments are closed.