Přestože se termín recyklace denně skloňuje napříč médii, ne každý si samotný proces dokáže reálně, „plasticky“ představit.
U plastových obalů zpravidla hovoříme o 3 hlavních typech recyklace:
- Mechanická recyklace
Během nejrozšířenějšího způsobu recyklace nedochází ke změně chemické struktury plastů. Na třídící lince se nejprve separují recyklovatelné obaly. Ty se následně rozdrtí a rozemelou na drobné vločky, které se properou ve vodě. Po roztavení se výsledná směs tepelně upraví, vtlačí do kovových forem a finální materiál putuje k odběrateli. Ten z něj nakonec vyrábí nové obaly, plastové pytle, hadice, části aut a jiné recyklované produkty.
2. Energetická recyklace
Podstatou je transformace plastu v tepelnou a elektrickou energii skrze spalování plastových obalů. Tato technologie si žádá poměrně nákladné investice, podporu autorit a od počátků čelí kritice kvůli vytváření emisí. Díky pokročilejším katalyzátorům je množství emisí redukováno a energetická recyklace je považována za vhodné, nadále však kontroverzní řešení, a to zvláště ve velkých městech s nedostatkem prostoru pro skládky.
3. Chemická recyklace
Jinak též depolymerizace je novější metoda a komplexní proces, který využívá hned několik technologií současně. Ty postupně přeměňují plastový odpad, jejž nelze recyklovat mechanicky, na původní stavební bloky (monomery), které jsou pak použity jako surovina pro získání nových polymerů. Z nich lze ve finále produkovat nové plasty, paliva, vosky apod.
Velkou devízou je možnost zpracovat i jinak nerecyklovatelné plasty, jako jsou vícevrstvé materiály nebo plasty s reziduálními složkami, které by jinak skončily na skládce. Zatímco některé firmy a investoři vidí v chemické recyklaci budoucnost, jiní – zejména z řad environmentalistů, poukazují na vysokou energetickou náročnost či finanční nákladnost.
Zdroj: freepik.com