V minulém týdnu Evropský parlament (EP) formálně potvrdil nové nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR), které vyžaduje od roku 2030 povinný vysoký obsah recyklátu v plastových obalech. Bez chemické recyklace bude ovšem složité tyto podmínky splnit.
PPWR potvrzené EP bude v následujících týdnech formálně schválené i Radou a nabyde platnosti 20 dnů po uveřejnění v oficiálním věstníku EU. Nařízení se mimo jiné významně zaměřuje na pravidla pro plastové obaly a plastové části obalů.
Do 1. ledna 2030 nebo tři roky ode dne vstupu budoucího prováděcího aktu v platnost, podle toho, co nastane později, musí veškeré plastové části obalů uváděných na trh v přepočtu na jeden výrobní závod a rok obsahovat minimální procentuální podíly recyklovaného materiálu získaného ze spotřebitelského plastového odpadu podle druhu obalu a obalového formátu.
Konkrétně je to:
- 30 % u obalů určených pro styk s citlivými produkty, jejichž hlavní složku tvoří polyethylentereftalát (PET), kromě plastových nápojových lahví na jedno použití;
- 10 % u obalů určených pro styk s citlivými produkty, jež jsou vyrobeny z jiných plastových materiálů, než je PET, kromě plastových nápojových lahví na jedno použití;
- 30 % u plastových nápojových lahví na jedno použití;
- 35 % u jiných plastových obalů
Do 1. ledna 2040 je povinný obsah recyklátu ještě vyšší:
- 50 % u obalů určených pro styk s citlivými produkty, jejichž hlavní složku tvoří PET, kromě plastových nápojových lahví na jedno použití;
- 25 % u obalů určených pro styk s citlivými produkty, jež jsou vyrobeny z jiných plastových materiálů, než je PET, kromě plastových nápojových lahví na jedno použití;
- 65 % u plastových nápojových lahví na jedno použití;
- 65 % u jiných plastových obalů
Výrobci obalů si silně uvědomují tyto podmínky a již nyní řeší, kde získat tak velké množství recyklátu, zejména pro potravinářské, farmaceutické či kosmetické účely.
Výrobce, kteří balí do plastových obalů a platí do systému Rozšířené odpovědnosti výrobce (Extended Producer Responsibility – EPR) poplatky, zajímá nejen to, zda jejich obaly budou obsahovat povinný recyklát, ale zda budou od roku 2030 také dobře recyklovatelné. Podle složitosti recyklovatelnosti platí v rámci tzv. ekomodulace poplatky – čím hůře recyklovatelný obal, tím větší poplatek.
Od roku 2030 je tedy nutné zajistit recyklačním průmyslem několikanásobné množství recyklátu do různých materiálů plastových obalů. Není to už jen PET, ale všechny druhy plastů – HDPE, LDPE, PP, PE a další. Vysokou poptávku po recyklátu může zajistit už jen chemická recyklace, která díky své technologii zvládne zpracovat i znehodnocené plasty (degradované po opakované mechanické recyklaci či znečištěné), které mechanická recyklace už neumí zprocesovat a posílá tento plastový odpad především do spaloven. V Evropě je k dispozici 10-15 milionů tun surovin pro chemickou recyklaci.
Investoři do chemické recyklace ovšem stále čekají na jasnou legislativu. Ta je intenzivně řešena Evropskou komisí, odbornými pracovními skupinami a evropskými asociacemi, zatím bez konkrétních výsledků. Klíčové legislativní otázky souvisí s výpočetními metodami pro definici pravidel zahrnutí chemických recyklátů do kalkulace celkové míry materiálového využití odpadů (recycling rate). Dále určení pravidel pro výpočet obsahu recyklátu v konečném výrobku (recycled content).
Důležité je určení měřícího bodu recyklace, tzn. místo, kdy končí režim odpadů a začíná recyklace (EoW – End of Waste). Aktuální studie Společného výzkumného centra Evropské komise (JRC – Joint Research Centre) z 25.11.2024 týkající se EoW, se zaměřuje zatím jen na mechanickou recyklaci. Pokud při doplnění studie o chemickou recyklaci bude EoW stanoven na konci procesu chemické recyklace, tak jako u mechanické, nebude pak zřejmě efektivní zpracovávat odpadní plasty chemickou recyklací (typ pyrolýza nebo zplyňování), protože se nesplní povinný cíl recyklace plastových obalů 55 % v roce 2030.
Pravidla chemické recyklace netrpělivě očekávají zejména petrochemické společnosti, které jsou připraveny investovat do pyrolýzní technologie. Ta umí zpracovat směsné plasty různého znečištění a vyrobit polymery, které jsou srovnatelné s panenským polymerem z fosilních surovin. U pyrolýzy vzniká při první fázi zpracování pyrolýzní olej, který se ale musí pro další výrobu polymeru vyčistit. Je proto ředěn až devíti násobně fosilním palivem, aby výsledná směs byla vhodná pro další zpracování. Tento fakt silně kritizují některé organizace, mimo jiné Zero Waste Europe ve své nové zprávě k chemické recyklaci. Více pozitivně se ale přistupuje k třetímu typu chemické recyklace solvolýze, neboli rozpouštění. Ta umí zpracovat především jednodruhové plasty či textilie, například PET či polyester a má podobnou výtěžnost recyklovaného materiálu jako mechanická recyklace, tzn. okolo 90 %.
Kvůli stále nejasnému legislativnímu prostředí pro chemickou recyklaci nebyly zatím zahájeny dříve oznámené nové investiční projekty. Jsou odsouvány na pozdější období, kdy bude platná legislativa, která vytvoří poptávku po plastovém recyklátu, a to jak pro plastové obaly, tak pro syntetické textilie.
Poptávku pro plastovém recyklátu by mělo nyní zajistit schválené PPWR. Toto nařízení ale obsahuje i ustanovení, které rozvoj evropského recyklačního průmyslu nepodporuje. Podle původního textu PPWR měly být do nových plastových obalů prioritně zpracovávány použité plastové obaly z evropského trhu. Byla by zde záruka, že se budou v obalech EU používat především evropské recykláty, a bude tak podpořen místní recyklační průmysl. Ovšem v průběhu evropského legislativního procesu po Trialogu (Komise, EP a Rady) došlo k úpravě navrženého textu z důvodu možného porušení pravidel Světové obchodní organizace (WTO) kvůli znemožnění mezinárodního obchodu s recyklátem.
Comments are closed.